Napsal Ve světě je poměrně rozšířen tzv. modelářský deník. Toto je pokus o jeho přenesení do našeho magazínu.
V roce 1918 vypsala německá armáda soutěž stíhacích letadel, jejíž vítěz měl získat kontrakt pro vyzbrojení stíhacího letectva. Plodný konstruktér Anthony Fokker soutěž obeslal hned 4 prototypy, z nichž jeden skutečně zvítězil – byl to prototyp pozdějšího Fokkeru DVII. Továrna ale uspěla i s jinou svojí konstrukcí – prototypem dvouplošníku s rotačním motorem Oberursel. Z něj vznikl sériově vyráběný Fokker D.VI. Nakonec se podařilo vyrobit celkem 6O kusů letounu, který byl dodán k leteckým školám a ke dvěma perutím domobrany. Malá zakázka šla i do Rakouska-Uherska, většina z této série byla použita v nově vzniklém letectvu rudého Maďarska.
Model letounu v měřítku 1:48 vyráběla před lety firma Eduard, jednalo se o jednu z ranných stavebnic výrobce, typickou množstvím leptů, PU odlitků, dokonce i díly z bílého kovu. Několik málo výlisků nese známky typického shortrunu, množství otřepů a nadbytek polystyrénové hmoty asi nemůže překvapit. Paneláž prakticky žádná nebyla, negatině jsou pouze naznačeny dělící spáry ovládacích ploch, možná by byla vhodnější větší hloubka, neboť přebrušováním povrchu by rýhy mohly snadno zaniknout. Pěkné jsou obtisky Lozenge, které nahrazují téměř celou kamufláž. Model jsem získal ve výprodeji za přijatelnou cenu 150.- Kč.
Stavbu jsem začal vybroušením prostoru pilota v obou polovinách trupu. Srazil jsem přitom pilníkem i vnitřní stranu vstupního otvoru, původní by byla příliš silná. Interiér je ohýbací – tento termín vystihuje nejlépe podstatu procesu, kdy modelář z leptaných plechů díl vystříhne a podle zeslabených míst poskládá do celé základní konstrukce. U některých detailů je lépe použít vlastní profily, než pracně čistit díly ze stavebnice. Na tomto místě musím udělat reklamu firmě Evergreen, z jejich nabídky plastových profilů si prostě nelze nevybrat. Kupodivu nebyl problém ohnout ani plechovou sedačku – doporučuji začít ohýbáním opěradla podle nějaké přijatelné kulatiny, například propisky, event. tužky.
Celý interiér jsem nastříkal středně šedou barvou (pro detailisty – lihová agama B3), sedačku podle návodu na černo. U sedačky bych možná zpochybnil černou barvu, z toho mála co vím o sedačkách letadel z Velké války usuzuji, že tvar sedadla byl vytvořen z lakovaného dřeva, na které bylo event. přidáno kožené čalounění, dejme tomu i černé barvy. Nicméně jsem s výrobcem v tomto případě nepolemizoval. Zásobník zbraní jsem použil původní epoxidový. Vnitřek trupu jsem vylepil lozengovým dekálem od Propagteamu, který jsem vyšťoural ve starých zásobách. Použil jsem vodičky Adhesol a Hypersol od firmy Agama, přesto došlo k drobnému poškození obtisku, které jsem se rozhodl řešit pomocí štětce a barvy. Na obtisky jsem přilepil plechovou imitaci překližkové desky, kterou jsem vybarvil olejovkou na pískovém podkladě. Stejně jsem postupoval u makety palubní desky. Prozradím drobnou fintu k stříhání malých budíků z filmové fólie – ostříhejte díl jako mnohoúhelník, pak jej uchopte do pinzety a dobruste pilníkem do kulata. Upínací pásy z leptů jsem použil zatím pouze spodní, horní přilepím do hotového modelu jako vyhozené při vystupování.
Jelikož jsem měl hrůzu z toho, že část dílů je lepena pouze na obtisky, raději jsem trup rychle uzavíral. Zde nastala první potíž – díky silnému plastiku se interiér šířkou do trupu nevejde, zvolím zřejmě přesvědčování pomocí přiměřeného násilí.
Na fotografiích zatím není zastavěna palubní deska a upínací pásy, zásobník je součástí dílu, který trup uzavírá zhora.
20.2.2003
