Napsal Po přečtení loňského dubnového čísla Modeláře, kde M.Salajka pozitivně hodnotil stavbu čtvrtkového Taifunu, neodolal jsem a zakoupil stavebnici Bf-108 od Eduardu.
U mne zvítězilo provedení Profipack, obsahující mimo výlisků i planžetů leptů a masky na rozměrný překryt kabiny. Jak uvádí Martin Salajka, výlisky eduardího Taifunu jsou bez kazu, překryt kabiny je křišťálově průzračný a lepty slibují oživení interiéru a podvozku. Protože jsem chtěl model stavět pouze pro radost a do vitrínky, nezkoumal jsem tvarovou a rozměrovou přesnost – důvěřoval jsem výrobci.
Problém byl pouze v nabízených kamuflážích: dva vojenské stroje „Osy Berlín-Řím-Tokio“ plus jeden maďarský a jeden předválečný marking je sice pestrá směs, ale mojí zálibou jsou stroje čs. letectva. Tady vypomohla firma APCdecals s aršíkem číslo 48027 na kořistní poválečný stroj (Bf-108 dostal v našem letectvu kód K-70) s trupovým označením bílá D-55. A jak uvádí návod k obtiskům, tento stroj byl provozován 1.leteckým dopravním plukem. Příležitostně jej využíval i velitel letectva gen. Alois Vicherek.
Nyní k vlastní stavbě.
Při stavbě jsem se nepokoušel o žádné experimenty a postupoval jsem podle návodu výrobce. Návod je přehledný a nemusel jsem dedukovat, kam který díl umístit. Stavba bez zádrhelů probíhala až po krok, kde se mělo kompletovat křídlo s trupem. Podle zvyku jsem se pokusil nejprve nasucho nasadit trup na křídlo. Tady se vyskytl první a jediný problém stavby. Podlaha kokpitu totiž zůstala „viset“ na podvozkové šachtě. Byl jsem nucen ztenčit podlahu i sílu stropu podvozkové šachty na minimum a pak trup lehce dosedl na centroplán a vlastní spoj křídlo-trup vůbec nebylo nutné tmelit. Odechl jsem si a pokračoval ve stavbě. Nalepil jsem drobné detaily jakými jsou závěsy křidélek a klapek, vzpěry výškovky a ovládací táhlo směrovky a začal řešit dilema, zda rozříznout překryt kabinky a nalepit ho v otevřené poloze, nebo zachovat elegantní siluetu Taifunu. Zvítězila varianta „b“. Překryt jsem nalepil v celku na trup, zamaskoval a nastříkal rámování kabiny nejprve interiérovým odstínem. Po té jsem na doporučení návodu k APC dekálům přestříkal rámování kabiny na bílo a počkal, až barva pořádně proschne. Celou kabinu jsem přetřel maskolem Humbrol a spodní plochy nastříkal světle modrou Agamou N5M (RLM 65). Horní a boční plochy na „D-55“ kryla olivově zelená RLM 80 – použil jsem Agamu N14M . Vrtule pak byla černozelená RLM 70 (Agama N1M). Matné Agamy jsem poté opatřil vrstvou lesklého akrylového laku (Sportakryl – velmi rychle zasychá) a nanesl obtisky. Dekály od APC decals dobře přilnuly a po použití Tensolu okopírovaly jemné rytí na povrchu modelu. Pak následovala vrstva polomatného laku a lehké zvýraznění paneláže „olejovkami“.
S olétáním jsem to nepřeháněl; stroj nebyl provozován dlouho a „generálská mašina“ asi byla pečlivěji ošetřována než ostatní řadová technika. Model jsem pak opatřil podvozkem a bylo hotovo.
K dokonalosti stavebnici chybí poziční světla, ale ty si zručný modelář doplní sám.
Závěr stavby je u mne stejný jako u Martina Salajky – pohodový model.
( Celý článek | Autor: Petr Koliba, KPM 240 Apolo Kopřivnice