Napsal Francouzský válečník v ruské stepi, pozdější letecký přidělenec v Praze
Druhý nejúspěšnější francouzský stíhač. Marcel Albert se narodil 25.11.1917 v Paříži. Po večerech studoval a pracoval pro továrnu Renault. Do francouzské armády vstoupil v prosinci 1938.
V době kdy vypukla válka byl ještě stále teprve v leteckém výcviku. Po zařazení do bojové jednotky(GC I/3) dosáhl v květnu 1940 první uznaný sestřel – Do 17. Albert sám ale věřil, že jeho prvním sestřelem byl nepřiznaný Bf 109 z dřívějška.
Na další oficiálně přiznané vítězství si pak musel počkat do roku 1943. Po podpisu kapitulace se přesunul spolu s Albertem Durandem a Marcelem Lefevrem do Giblartaru a do bombarované Anglie. Ve svazku GCIV/2 Ile de France (340.Sqdn. RAF) se zúčastnil 47 misí nad severní Francií. V srpnu 1942 se jako dobrovolník přihlásil do skupiny Normandie, která měla působit v Sovětském svazu na letounech Jak. O těch Albert vyslovil zajímavý komentář: Lehčí a rychlejší než Spitfire Mk.V, dostal jsem z Jaka 340 mph/h. Lépe manévrující než FW 190, které ale možná lépe stoupají. Motor je srovnatelný s Hispano Suiza, nikdy nedělal problémy, kanón je v ose letounu. Létal jsem Jak-1, Jak-9 a Jak-3. Nikdy jsem nevěděl, jak je rusové vlastně číslovali. Například mezi jedničkou a devítkou byl rozdíl 40-50 km/h. Devítka vypadala trochu jako Messerschmitt. Jak 3 měl o 80-100 km větší dolet než devítka, mezi 590-690 km. Výzbroj byla stejná – dva kulomety a kanón.
16 června 1943 dosáhl Albert prvního sestřelu v Rusku – FW 189. V červenci přidal další tři , stal se tedy esem. V září byl součástí velkých leteckých bitev, typických pro východní frontu a na konci roku už měl na kontě 15 jistých a 2 pravděpodobná vítězství. Do konce války pak přidal ještě dalších 8, vesměs přiznaných sestřelů.
Po válce se jeho osud protnul s Československem, když se stal leteckým atašé v Praze. Později opustil Armee de l`Air, a přesídlil do USA. Sovětský svaz propůjčil francouzskému pilotovi za jeho úspěchy nejcennější vyznamenání – Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu.
(Text je volným překladem z publikace Osprey Aviation:French Aces of World War 2 od Barry Ketleyho).
Během svého zájmu o stíhací esa jsem se setkal se třemi stroji M. Alberta. Jeden z nich si lze sestavit ze stavebnice ICM Jak-7 zvláštní série leteckých es. K tomuto stroji jsem nikde neviděl lepší fotografii, proto nemohu posuzovat věrohodnost kamufláže.
Další letoun představuje následující fotografie. Jedná se o letoun JAK-1 v typické zimní kamufláži. Horní plochy jsou přetřeny bílou nekvalitní barvou, spodní jsou světle modré. Na trupu číslo 44, které je bud červené, nebo černé. Osobně bych srovnáním se sousední hvězdou volil červenou barvu. Spodní hvězdy jsou bez lemu. Pod kabinou je francouzská kokarda. Podoba pochází z konce roku 43.
Dalším známým strojem pilota je tento Jak-3. Pochází z druhé poloviny roku 1944 a podle legendy nebyl tento stroj nikdy poškozen v boji. To by svědčilo pro mimořádné schopnosti jeho pilota. Letoun je na horních plochách kryt dvěma vrstvami šedivé barvy. Přesný odstín sovětských šedých je dodnes diskutovaným tématem. Proto ponechávám na modeláři možnost vlastní volby. Spodní plochy jsou světle modré. Rozmístění polí na levém boku je patrné z fotografie, letouny JAK-3 byly u pluku Normandie kamuflovány poměrně jednotně, proto lze pro schéma polí sáhnout například k sesterským letounům Rene Challeho (1) nebo Rogera Marchiho(4), které jsou dostatečně dokumentovány fotografiemi. Doporučuji sáhnout po plánku z Profipacku Eduard a inspirovat se tam. Není jasné, zda hvězdy na spodní ploše křídla měly lem. Blesky na jednotlivých letounech se v drobných nuancích lišily, vrtulový kužel je proveden ve francouzské trikolóře.
